Svadobné zvyky po račiansky

Aké zvyky boli na račianskej svadbe? Šak sem vám povídaua...

Po púunoci sa čepí muadá žena.

U nás, ket je púu noci, povjedzme, tá starší družička má na starosci teho žeňicha, kebi jak biu, gde. V momence, jak je dvanást hodzin, odepne žeňichovi péro.

A muadéj ženi dajú, pravda, vjenec dole, téj nevjesti, vjenec dole a narádajú čepec pjekní. No a pri tém čepci do golečka sú, potom, pravda, šeci, tancuje s každím. S každím jedním tancuje, co je, pravda, na svadbje. Muadí, starí a každí dává do teho čepca. Je na to košík, pravda, volákí dar, to je len do čepca. Víte? To je svadebňí dar len takí, svadebňí dar sa dává ináč. Do ruki, pravda. Ale toto je svadebňí dar, co do čepca, čepcové, rozumíte?
No tak to biuo.

Potom ešče zas je tanec metloví.

To sa zebere metua, starší družba má metlu a s tú metlú tancuje. Nó a ket prestanú hrát, tá, co to má tú metlu, tá si vibere potom ňekeho. Takto je to. No. Ale tú metlu, to sa umí dávat potom muzikantom. Tí peňíze. Abi aj oňi ňeco dostali. Neňí tak? Šak ešče si to pamatám, ešče porád mja fšelikadi sháňajú.

No potom, potom sú tí kolenačkové fšelijaké.

To sa dá poštárek pret teho istého družbu lebo dužičku a tam sa boškajú a hrajú. Trochu sa zatočá a hrajú zas dále. No takto je to. To sú šecko peňáze svadebňí. Víte? To potom sa bere aj na kuchárki s teho, aj tí svadebňici s teho majú a tá nevjesta, co si vitancuje, to je ekstra. To je čepcové.

No. A ešče co scete, no? Já sem vjedzeua moc, ale nuš...
Ňekedy, ket biua na dva dňi svadba, povjedzme, no tam biuo vjece.

Tam došli aj tí olejári. Ale uš tích olejárú si já velice nepamatám. Tí sa sedli do golesa a opalovali si pahnosti. Tí olejáré, to biui chuapi. Oblečení f halinách. Také halini jak ešče ve Vajnoroch bi sa našli. To už u nás velice si máuo pamatajú ludé. Ale já si. Polakovič Štefan, co umreli pri štácii, temu sem já biua na svadbje, tam bili olejári. Tam biua na dva dňi svadba. Na Horňím konci. Ano. Tam sem biua na svadbje. Ale ešče len také dzefčátko.

Tí olejári tancovali a robili komédi. F halinách bili, potom sa šeci do golesa takto pokladali a šeci dali takto nohi boski a jeden mjeu svíčku a každému tí pahnosti sceu opalovat. A mikeu, né? tak svíčka mu butto spadua, biuo rehotání, a komédi robili. No šak každí dostau kus kouáča za to a vipili a to bili tí maškarádzi. No.

Olejári, to biui svojí ludé. Cobi cudzí. Ale známí, známí. No. Kamarádzi a šelijakí. To bili maškarádzi. Povjedzme jak aj fšelijakí chodzá ešče maškarádzi. Moja sestra, co neňí dávno umreua, tá téš povídá, že „Ti, na šak aňi nejdú maškarádzi.“ Já jí povídám „Ale co ťa porád nemá. Ti, náš Ticho bude cigánka.“ Na teho Prokša „Ná nech je. Ná šak co?“ Naráz zbadá cigaňu. Oblečeného za cigánku. „Ale“, že „henka, uš ten náš Ticho“ ... „Cicho buc, nech to ludé nečujú, gdo to je!“ Né? A dobre biu ten Štefan zrichtovaní. No, došeu si k tej bapki teda, tak ona išua to tancovat s tú cigánkú. Né? Smíchu, tapšaňá, nuš tak ket zatočí sa párkrát a zas ide z druhú, né? Ten maškarád. To sú téš ti zviki. No potom šak tam došli šelijakí.

Tuto zas v Marijatáli, zas tam bili ešče také srandi.

Tam zas jeden se sedeu naprostret tej sóli, a dvá došli tam téš oblečení jak za maškarádú. Ale né tak, bili oblečené tak jak sestričky v nemocňici. A mjeua vám tá jedna takí kalíšek, ščetku a friško namočiua a teho holit. Ten biu velice zarústnutí. Takí chupatí, škaredí biu, né? Co mu spravili? Len púu hubi mu oholili, víte? Len púu hubi. A toto mu šecko nechali. Tento bok mu nechali chupatí. Né? A púu hubi že má ešče chupatéj. No to že mu až g Vánocám oholá. Tam biuo smíchu, víte? Ale misleli naozaj... Co tí nedokázali, tí Záhorki. To Záhorki robili. No potom šak tancovau s každím. A púu hubi vám mjeu oholenej a púu hubi né. A pjet korún moseu dat. Smíchu, tapšaňá biuo teda. Téš tam robili fšelico. Nuš.

Teda u nás to je fšelijaké. Nuš sa prevlečú za fšelijaké..., pravda, a tancujú.
Jak na svadbje.

(Spracované podľa vlastivednej monografie „RAČA“. Zostavil Ján Podolák. Vydavateľstvo Obzor, Bratislava, 1989,
 kapitola „Nárečie“, autor Konštantín Palkovič. Podklady použité so súhlasom autora kapitoly)

Rozprávala Ester Hergovičová, 78-ročná.
V roku 1976 nahral a prepísal Konštantín Palkovič.